|
V roce 1917 vzniklo v Leidenu hnutí nazývané neoplasticismus nebo také De Stijl [čti: de stejl], podle stejnojmenného časopisu (česky: Styl). Sdružovalo umělce různého zaměření - malíře (Piet Mondrian, Theo van Doesburg, Vilmos Huszár, Bart van der Leck), sochaře (Georges Vantongerloo), spisovatele (básník Anthony Kok) i architekty (Jacobus Johannes Pieter Oud, Robert van 't Hoff, Jan Wils). Manifest hnutí vyšel v druhém ročníku časopisu v roce 1918 - volal po osvobození od tradice (odmítnutí historie), rovnováze mezi individuálním a univerzálním (přeneseně po harmonickém vztahu jednotlivce a společnosti), po nalezení univerzálního řádu ("stylu"), obecných zákonitostí, na jejichž základě lze uchopit svět a které by v jejich díle vyjádřily respektive zajistily právě potřebnou provázanost částí a celku. Motto ke druhému manifestu (1920) zní: "Cílem přírody je člověk, cílem člověka je styl." Ve třetím manifestu volají místo socialistických internacionál po vytvoření "internacionály ducha".
Obecný princip, způsob jak analyzovat svět, prostor a formu ve vztahu k prostředí, začali hledat společně už po roce 1914 malíři Piet Mondrian (1872 - 1944), Bart van der Leck (1876 - 1958) a teozoficky zaměřený filozof a matematik Mathieu Hubertus Josephus Schoenmaekers (1875 - 1944). Výsledkem byla myšlenková konstrukce převádějící, zhmotňující rozmanitost světa (přírody i lidského díla) na geometrické "pratvary", obecné skladebné prvky. Hlavní strukturu tvořila osnova horizontál a vertikál (gravitace jako neměnný fenomén, přirozeně formující přírodu i historickou, tektonicky chápanou architekturu), vyjádřená v jejich malířské praxi pravoúhlou sítí černých linií. Zbývající, volný prostor v osnově je uchopen bílou barvou nebo výplněmi, plochami základních barev - žlutá, červená, modrá zastupující proměnlivé elementy v realitě (srov. v té době populární teorie barvy, matematické a fyzikální metody, vývoj v přírodních vědách přenesený do umění).
Své plošné abstraktní kompozice vnímali jako zcela nový umělecký řád, zlom ve výtvarném umění. Bart van der Leck a Theo van Doesburg přesto systém jako čistě výtvarnou metodu rozvíjeli dál - v podobě úzkých barevných pásů a ploch na bílém poli, kde se osnova vytratila a hlavní důraz byl kladen na vzájemné vztahy prvků, tvarů a barev; později začali systém pootáčet a do jejich díla vstupují i diagonály (které však Mondrian odmítal jako projev neblahého individualismu). Barevné plochy dokonce do určité míry vnímali jako skvrny vznášející se v prostoru nad bílým plátnem. Z původního matematicko-filozofického systému jak uchopit reálný svět se nakonec v jejich díle stala ryze abstraktní výtvarná hra. Úpravy původní pevné koncepce ale rozladily Pieta Mondriana; v roce 1919 odešli architekti J. Wils a R. van 't Hoff, 1921 další kmenoví členové (G. Vantongerloo, B. van der Leck a J. J. P. Oud) a Mondrian se usadil v Paříži; důležitým novým přírůstkem se však stal nábytkář a posléze architekt Gerrit Rietveld, následován architektem a urbanistou Cornelisem van Eesterenem v roce 1923.
Vůdčí roli v hnutí De Stijl tehdy už neotřesitelně zaujal Theo van Doesburg (1883 - 1931), všestranný muž mnoha tváří. Z obavy před stagnací netrval na původní rigidní koncepci a usiloval o pokračování, mimo jiné také přechodným napojením na hnutí Dada. Kromě vlastního "výzkumu, vývoje" také výrazně rozšířil kontakty se zahraničím, zejména s El Lisickým a okruhem Bauhausu, jehož další směřování výrazně ovlivnil. Do první poloviny 20. let se také datuje jeho dočasný intenzívní zájem o architekturu a spolupráce s C. van Eesterenem; po manifestu Elementarismu (1926) však opět obrací ideové zaměření skupiny do oblasti ideální obecné výtvarnosti.
Hnutí De Stijl zaniklo v roce 1931 (patrně do určité míry výtvarně vyčerpáno, v době počínající hospodářské krize se navíc do popředí zájmu dostávají spíše sociální otázky). I přes relativně malé množství realizací byl vliv hnutí na evropskou architekturu značný (srov. zejména Bauhaus). V ČSR byly v časopisech Stavba a ReD publikovány texty C. van Eesterena, T. van Doesburga a J. J. P. Ouda a poslední dva zde také v roce 1924 přednášeli. Významným inspiračním zdrojem architektury okruhu De Stijl, která představovala zřetelný protipól expresionismu Amsterdamské školy, se zčásti stala geometrická osnova raného díla F. L. Wrighta (zvl. Robert van 't Hoff, Jan Wils). Její esenciální jádro však představuje spíše ryze výtvarná abstrakce pravoúhlých bílých a barevných prostorových plánů, jak ji uskutečňovali Theo van Doesburg, Cornelis van Eesteren a Gerrit Rietveld, a to v plodném dialogu s paralelním ruským suprematismem. V tvorbě Jacoba J. P. Ouda pak ústila do obecnějšího paradigmatu mezinárodního stylu.
|
|
publikační činnost:
časopis De Stijl, 1917 - 1931
V edici Bauhausbücher byly vydány tyto publikace členů De Stijl:
Sv. 5: Piet Mondrian, Neue Gestaltung, 1925.
Sv. 6: Theo van Doesburg, Grundbegriffe der neuen gestaltenden Kunst, 1925.
Sv. 10: Jacobus J. P. Oud, Holländische Architektur, 1926.
|
|
literatura:
Carsten Peter Warncke, Das Ideal als Kunst: De Stijl 1917 - 1931, Taschen, Köln a. R. 1990.
Giovanni Fanelli, Stijl-Architektur, Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1985.
Česky:
Stavba, III, 1924-25, č. 2. (zvláštní číslo věnované DS).
|
